Novinky

Malá, trochu banánová, ale naše (republika), Jan Brázda, Hospodářské noviny 19.8.2011

Po několika letech jsme opět s rodinou vyrazili na dovolenou autem, tentokrát do Západní Evropy. Při cestách po silnicích a dálnicích vnímám vždy rozdíly mezi jednotlivými zeměmi daleko více než při cestách letadlem, kdy vás letecká společnost vysadí na více či méně anonymním letišti a z dané země vidíte třeba jen hlavní město. Při takové cestě po silnici máte vždy i více času přemýšlet o tom, proč jsou určité věci nastaveny u nás jinak než jinde.
Jedním z nejviditelnějších rozdílů při cestě autem je frekvence výskytu billboardů u silnic. Ve většině civilizovaných zemí dávno pochopili, že tyto nosiče reklam jsou životu nebezpečné a od silnic a dálnic je odstranili. Ne tak u nás. Ihned po pár kilometrech po přejezdu státní hranice zpět do Česka vás u dálnice přivítá velmi nehezký desetimetrový pták, propagující minerální vodu, a po několika dalších kilometrech se na velkém plátně od jedné pojišťovny (jistě s dobrým úmyslem) dozvíte, že: „Lepit se někomu na zadek smrdí“. Frekvence reklamních nosičů se s blízkostí Prahy zvyšuje a na Zličíně jsou již rozesety v padesátimetrových rozestupech, někdy i v několika patrech nad sebou. Sledoval jsem na jaře debatu o možném zákazu a odstranění reklamních nosičů z blízkosti frekventovaných vozovek a následný strach z možných prohraných arbitráží s jejich zahraničními majiteli. Myslím si, že pokud je riziko prokázáno (a to bezesporu je), potom stát musí mít vůli a sílu zdraví svých občanů ochránit. A bylo by určitě zajímavé zpětně zjistit, kdo nájemní smlouvy na dvacet či více let za státní instituce s majiteli reklamních nosičů schvaloval a podepisoval.
Podobnou situaci, kdy se dostáváme na úroveň „banánových“ republik, kde je vše povoleno, můžeme u nás sledovat v případě velmi rozšířené existence kasin, heren s výherními automaty, zastaváren či erotických obchodů. Zatímco v civilizovaných zemích tyto podniky najdeme na přísně vymezených místech, většinou v blízkosti nádraží, u nás jsou volně rozesety po památkově chráněných centrech měst, mnohdy i v blízkosti škol. Pokud ještě jsem schopen chápat sílu lobby majitelů reklamních nosičů a jejich dlouhodobé blízké vztahy s lokálními politickými subjekty, uniká mi totéž u možného pochopení vlivu zastavárníků či majitelů erotických prodejen na tvorbu místních či celostátních zákonů a nařízení. Zvýšená kriminalita v blízkosti těchto podniků, nebezpečně rostoucí množství gamblerů, ohrožujících sebe i své rodiny, to je daň, kterou musíme platit za naši neschopnost vymístit tyto provozovny jinam nebo je zakázat úplně.
Původně jsem chtěl na tomto místě zmínit i solární elektrárny rozmístěné v české přírodě, ale zjistil jsem, že v německém pohraničí je situace obdobná jako u nás a že sluneční blouznění zřejmě postupně zasahuje celou Evropu. Takže v tomto ohledu jsme dokonce možná předběhli zbytek světa.
Ale abych nebyl při svých úvahách jen pesimistický, život u nás má i své světlé stránky. Nikdo si vám v české hospodě nedovolí nabídnout skleničku 0,15 l piva (jako ve Francii) a majitel českého penzionu vás nebude peskovat za to, že hlavní dveře zavřete při příchodu poněkud hlučněji (což se nám stalo ve Švýcarsku). Benzín je u nás sice dražší než jinde, ale benzínové stanice jsou blízko u sebe a určitě s hezčí obsluhou.
P. S. Autor tohoto článku měl několikrát možnost se do „civilizovaného západního světa“ trvale či dočasně přestěhovat. Úmyslně tak neučinil a v Česku, kde se mu líbí, chce žít i nadále.